Grossglockner na skialpech
Začátek března nám konečně začal přát. Lavinová situace se uklidnila, sněhové podmínky se zlepšily a my tak mohli všechen volný čas věnovat túrám ve Vysokých Taurách.
Výstup na Grossglockner (3798m) jsme naplánovali na pátek třináctého. Byl to dobrý nápad?
Nejvyšší vrchol Rakouska
Grossglockner (v překladu „Velký zvoník“) je se svou výškou 3798 metrů nejvyšší horou Rakouska. Tomu odpovídá i jeho popularita. Pro mnoho horolezců představuje položku, kterou si chtějí jednou za život odškrtnout ze svého seznamu.
Společně s Grossvenedigerem se často označuje za jakousi „alpskou maturitu“. Na rozdíl od Venedigeru ale Glockner není jen o chození, protože v závěru si tu i trochu zalezete (UIAA II).
Hlavní sezóna přichází v létě. Tehdy se hora promění v rušné místo, kde si občas připadáte spíš jako na Václaváku než ve vysokých horách.
O to větší lákadlo bylo vyrazit sem v zimě na skialpech. Tenhle plán jsem v hlavě nosil už pěkně dlouho, tak bylo na čase ho konečně zrealizovat! A vyšlo to zrovna na pátek třináctého. Lepší kombinaci jsme si snad ani vybrat nemohli.
Výstup ke Stüdlhütte
Náš výstup začíná na parkovišti Glocknerwinkel nedaleko obce Kals am Großglockner kolem třetí hodiny odpoledne. Už při příjezdu je jasné, že stejný nápad dostali i ostatní, protože na parkovišti stojí několik rakouských a německých aut.
Sněhu je na polovinu března poměrně hodně, takže lyže nasazujeme hned u auta a vyrážíme směrem ke Stüdlhütte. Někteří místní borci chodí Grossglockner i v zimě na jeden zátah, ale za mě dává větší smysl rozdělit výstup do dvou dnů a přespat na chatě (ideálně po předchozí rezervaci).
První část výstupu je oproti jiným túrám docela monotónní. Až na pár skialpových otoček člověk stoupá víceméně pořád stejným terénem v konstantním sklonu. Do toho nám lehce sněží a kvůli nízké oblačnosti nevidíme ani samotný Glockner.
Po necelých dvou a půl hodinách a zhruba 900 nastoupaných metrech dorážíme za doprovodu zapadajícího slunce ke Stüdlhütte.
Jedná se o velmi moderní chatu, kde najdete prostornou společnou jídelnu a pravděpodobně nejlépe vybavenou kuchyň, jakou jsem zatím na „horských“ chatách viděl. Kdybyste nespali v dormitoriu, klidně by se to dalo označit za menší hotel.
Pokud jste členy Alpenverein nebo třeba Slovinského horolezeckého svazu (PZS), máte na chatě slevu. My jsme tak za přespání zaplatili zhruba 15 € na osobu a dalších 60 € za polopenzi. Ta zahrnovala předkrm, polévku, hlavní chod a dezert, který jsme do sebe už ani po několika pivech nedokázali dostat. Pivo tu vychází kolem 6 €.
Chata má kapacitu kolem 130 míst a jídelna je téměř plná. Rozhodujeme se proto oželet snídani a vyrazit na vrchol brzy ráno. Rádi bychom byli nahoře za východu slunce, takže jdeme brzy spát.
Ranní budíček
Budík zvoní ve tři hodiny ráno. Po čtyřech točených se spalo překvapivě dobře, takže mi hodinky ukazují téměř pět hodin nepřerušovaného spánku.
Potichu se vyplížíme z dormitoria. Tedy… snažíme se. Tomu, komu jsem při seskoku z palandy skočil na nohy, se omlouvám.
V lyžárně ještě naposledy kontrolujeme veškeré vybavení. I když nás nečeká žádný extrémní lavinový svah a lavinový stupeň se drží maximálně na dvojce, LVSka zapínáme. Když už jsme je táhli nahoru, tak ať jsou aspoň zapnutá.
Rychle do sebe dostanu zbytek snídaně ze včerejška a bereme si s sebou něco přes půl litru čaje, trochu Coly a moje oblíbené Corny tyčinky. Ty samozřejmě klasicky zmrzly, takže jsem si na nich málem vylámal zuby.
Všechno je připravené. Teď už se jen dokopat do té zimy.
Krátce před čtvrtou ráno vyrážíme s rozsvícenými čelovkami od Stüdlhütte směrem na Grossglockner. Kromě svitu měsíce nás zpočátku doprovází i docela studený vítr, takže jsem rád, že mám po ruce hardshellku Guide od Direct Alpine, která v takových podmínkách přijde vhod.
Teď už nezbývá než držet se vyšlápnuté stopy a pomalu stoupat. V letních měsících se běžně chodí přes skalní úsek k Erzherzog Johann Hütte. My ale pokračujeme napřímo po velmi strmém ledovci.
Tady teprve začíná sranda.
Haršajzny by se hodily
Traverzujeme po ledovci a konečně si zkouším i druhou patku na svém novém vázání od ATK, které mám teprve krátce.
Sklon svahu v některých pasážích překračuje 40° a v kombinaci s namrzlou vrstvou sněhu začínáme postupně zpomalovat. Lyže nám kloužou čím dál víc a místo sněhu už pod sebou máme spíš led, do kterého se hrany jen těžko zasekávají.
Zhruba v polovině svahu už je jasné, že to v prudkých traverzech bez haršajzen nepůjde. Závěrečný strmý žlab si tak vyšlápneme hezky po svých s lyžemi na batohu.
Za doprovodu svítání se konečně dobelhám k místu zvanému Bahnhof. Žádné nádraží tu ale nečekejte, i když podle počtu lidí to tak občas může působit. V zimě se tohle místo používá jako skidepot.
Sněhu je ale letos opravdu hodně, takže se dá stoupat na lyžích ještě o něco výš.
Na chvíli se zastavíme a jen sledujeme vycházející slunce. Ranní světlo postupně nasvěcuje okolní alpské vrcholy a celé to má neskutečnou atmosféru.
Lyže sundaváme až těsně pod skalním výšvihem na Kleinglockner. Nasazujeme mačky, oblékáme sedáky a po krátké pauze necháváme batohy společně s lyžemi pár metrů pod skálou, kde začíná výšvih na hřeben.
První část je zajištěna provazy, takže si po třech hodinách konečně trochu zahřeju ruce. Dál pokračujeme směrem na Kleinglockner, kde jsou ve sněhu krásně vyšlapané schody, a tenhle úsek tak postupuje překvapivě rychle.
Cestou potkáváme jen dva sólisty, kteří to dali od parkoviště na jeden zátah. V těchto podmínkách jsou to fakt borci. Zbytek, který vyrazil z chaty po nás, stále bojuje v traverzu na ledovci.
Oproti létu je pohyb po hřebeni díky vyšlapanému sněhu o něco jednodušší, ale i tak se u jistících tyčí raději navazujeme, když už jsme to lano táhli až sem.
Nejvíc se mi líbil úsek mezi Kleinglocknerem a samotným vrcholem. Nejprve slézáme do menšího sedýlka, odkud nás čeká už jen posledních pár metrů krátkou stěnkou na vrchol Grossglockneru.
Je 9:15 a my konečně stojíme u vrcholového kříže na nejvyšší hoře Rakouska. Je to skvělý pocit, který se těžko popisuje. Kdo nezažil, nepochopí.
O to silnější je, že tu jsme zatím úplně sami. Na pátek třináctého máme navíc fakt skvělé počasí. Pod námi inverze, nad námi ani mráček a téměř bezvětří. Ve skoro 3800 metrech je tohle opravdu za odměnu.
Takových dnů v Alpách zas tolik není, a tak se na vrcholu oproti zvyku docela zdržíme. Dávám si tyčinku, dopíjím poslední zbytky pití a jen se kochám okolními vrcholy.
Přímo „naproti“ na nás kouká Grossvenediger, dál shlížíme směrem na Stubacher Sonnblick a Granatspitze, kde jsme byli minulý víkend. V dálce se v oparu rýsují Julské Alpy a na druhé straně Dolomity. Vzpomínám si, jak jsem před rokem koukal na nasvícenou špičku Glockneru z Marmolady, vzdálené vzdušnou čarou asi 150 kilometrů.
Krátce před desátou přichází ke kříži první horští vůdci se svými klienty a v patách jsou jim další skupiny. Je na čase vyrazit dolů.
Za největší nebezpečí na Grossglockneru považuji množství lidí. Na exponovaných místech často čekáme i několik minut, abychom se bezpečně vyhnuli skupinám mířícím nahoru. Právě při vyhýbání může snadno dojít k nehodě, takže opatrnost je na místě.
Od Kleinglockneru pokračujeme svižněji po vyšlapaných sněhových schodech směrem k úseku zajištěnému provazy. Tady už to teď vážně připomíná Václavák a znovu čekáme několik minut, než pustíme další skupiny nahoru.
Na to, že je všední den, jsem čekal rozhodně méně lidí. Podle mého odhadu se ten den dostalo na vrchol klidně přes sto lidí, což je na zimu opravdu hodně. V létě bych sem už nejspíš nešel. Mám raději hory, kde je člověk v ideálním případě úplně sám.
U lyží jsme zpátky kolem jedenácté. Konečně můžu otestovat své nové lyže Hagan Core 89 Carbon v trochu náročnějším terénu. Pásy rychle schovávám pod bundu, pořizuji pár posledních fotek a vyrážíme dolů.
Sníh zatím není tolik rozježděný, ale ti, kdo pojedou odpoledne, to budou mít o poznání horší. Sjíždíme víceméně stejnou cestou přes ledovec, kudy jsme šli nahoru.
Přichází moje oblíbená pasáž se sklonem kolem 40°. Sníh je tu ale dost nerovný, takže místo příjemného prašanu to spíš připomíná jízdu po betonu s kočičími hlavami.
K chatě už ani nezajíždíme. Pokračujeme volným terénem níž a níž a konečně přichází i trochu prašanu. Snažíme se najít poslední nevyježděná místa, ať si to ještě co nejvíc užijeme.
Po tři čtvrtě hodině výživného sjezdu v hodně proměnlivých podmínkách jsme zpět u auta. Je 12:30 a parkoviště je oproti včerejšku už úplně plné. Většina lidí právě přijela a chystá si vybavení do batohů.
Někteří z nich se ohlížejí na naše dobité, ale spokojené výrazy, které mluví za vše.
Máme to!
Shrnutí
Výstup na Grossglockner v zimních podmínkách je nádherná, ale zároveň komplexní túra, která prověří nejen vaši fyzičku a techniku.
Překvapivě velkým faktorem ale není samotný terén, nýbrž množství lidí. V exponovaných pasážích se z toho snadno stává nepříjemná hra na trpělivost.
Na druhou stranu, když vyjdou podmínky, počasí a trochu i štěstí na správné načasování, odměnou je výstup, který má vše potřebné k tomu, abyste si ho opravdu užili.
Na pátek třináctého docela dobrý, ne?
Comments are closed.