Skialpová túra na Hoher Sonnblick
Letos vyšly velikonoční svátky opravdu skvěle – datumově i počasím. Byla to ideální příležitost využít prodloužený víkend naplno a vydat se možná na jednu z posledních skialpových túr sezóny. Volba padla na Hoher Sonnblick (3 106 m) v rakouských Alpách. Jak tento výstup hodnotím? A vyrazil bych na něj znovu? Pojďme se na něj podívat podrobněji.
Proč právě Sonnblick?
Hoher Sonnblick (3106m) se nachází v krásném údolí Rauris, nedaleko Zell am See, a patří do skupiny Goldberg v rámci národního parku Hohe Tauern. Díky dobré dostupnosti je Sonnblick oblíbeným cílem nejen pro skialpinisty, ale i pro milovníky horské turistiky obecně.
Na vrcholu stojí chata Zittelhaus (v zimě většinou přístupná pouze přes tzv. Winterraum) a také meteorologická stanice, kde byla 1. ledna 1905 zaznamenána nejnižší teplota v historii Rakouska -37,4 °C.
Výstup na lyžích zabere podle aktuálních sněhových podmínek přibližně 4–5 hodin, s převýšením přes 1 650 metrů. Po cestě vás čekají dechberoucí výhledy na okolní třítisícovky, včetně Hocharnu (3 254 m), nejvyšší hory celé skupiny Goldberg, a na malebnou alpskou krajinu.
Túra neobsahuje technicky náročné pasáže ani exponované úseky s rizikem pádu. Závěrečný hřeben není nijak prudký – za dobrých sněhových podmínek není třeba sundávat lyže ani nasazovat mačky. Je to ideální túra pro všechny, kdo chtějí posunout své skialpové zkušenosti o něco dál. Jen nezapomeňte – nacházíte se ve vysokohorském prostředí, kde se počasí může velmi rychle změnit, a tak je důkladná příprava naprostý základ.
Výstup
Na parkovišti Lenzanger začínáme kolem osmé hodiny ráno. Už při příjezdu je jasné, že nejsme jediní, koho napadlo využít poslední zbytky zimních podmínek a poměrně slušné počasí. Aut je tu opravdu hodně.
Bohužel sníh v nejnižších partiích už roztál, a tak nezbývá než připnout lyže na batoh a prvních 1,5 km absolvovat pěšky. Lesní cesta stoupá jen mírně, a tak si ze začátku připadám spíš jako houbař, co si spletl sezonu. Jen místo košíku si nesu lyže.
Po zhruba 40 minutách chůze konečně přicházíme k místu poblíž Gainschniggalm, kde už lze nasadit pásy a začít stoupat na lyžích. Trasa dále vede pozvolně vzhůru směrem k chatě Schutzhaus Neubau. Cestou nás mírně zbrzdí dvě lavinová pole. Podle rozsahu a velikosti usuzujeme že, při uvolnění tato lavina rozhodně nebyla žádný drobeček, jak je vidět na fotce níže. Naštěstí byla už stabilní a bez problémů přechodná, ale i tak to připomnělo, že v horách je respekt na místě.
U chaty Schutzhaus Neubau si dáváme minutovou pauzu. Schovávám se do závětří, dávám si sušenku a horký čaj. Po chvíli vyrážíme dál, do otevřeného a technicky nenáročného terénu. Cestou sleduji föhnovou oblačnost, která se líně převaluje přes samotný vrchol Sonnblicku. Působí to hezky dramaticky (tak to mám z hlediska fotografování rád), ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se počasí mělo zásadně zkazit. Potkáváme skupinu freeriderů, kteří se rozhodli výstup vzdát kvůli zhoršujícím se podmínkám – silnému větru a horší viditelnosti na hřebeni. Vítr opravdu zesiluje, místy nárazy přesahují 50 km/h, ale jinak je nádherně . Slunce svítí a teplota je na duben až nezvykle příjemná. Nebýt toho větru, byl by to téměř výstup za odměnu, podobně jako tehdy na Piz Palü ve Švýcarsku… ale o tom zase někdy příště.
Za doprovodu zesilujícího větru přicházíme k Rojacher Hütte ve výšce 2 718 m. Už „jen“ necelých 400 výškových metrů a jsme na vrcholu. Hlavou mi běží představa, jak si za chvíli vyfotím Grossglockner, okolní Hocharn nebo Grosses Wiesbachhorn, kde jsem byl v létě.
Whiteout
Asi jsem to zakřikl. Během několika minut nás pohlcuje hustá oblačnost, která se kvůli již zmíněnému föhnu udrží po zbytek dne. Zbývajících 300 výškových metrů stoupáme v úplném whiteoutu. Viditelnost na pár metrů, všude jen bílo. Naštěstí vítr konečně polevuje, takže si můžu sundat kapuci a trochu rozepnout bundu. Cestou míjíme několik skialpinistů, kteří už sjíždejí dolů. Možná měli víc štěstí a stihli alespoň chvíli výhledů.
V tu chvíli opravdu oceňuji hodinky Garmin a jejich spolehlivou GPS, která nás ujišťuje, že jdeme správným směrem. Po chvíli se z mlhy konečně vynořuje silueta observatoře a chaty Zittelhaus. Bohužel je zavřená, ale ve winterraumu je možné si za 4 eura koupit pití a doplnit energii před sjezdem.
Hurá dolů
Na vrcholu se příliš nezdržujeme. Výhledy jsou dnes opravdu „špičkové“ – tedy pokud máte rádi bílou ze všech stran. Holt, není každý den posvícení. Když se večer dozvídáme, že na sousedním Hocharnu byli lidé nad inverzí a užívali si slunce a panoramata, trochu to zamrzí. Ale tak to v horách občas chodí.
Rychle se převlékáme, balíme stoupací pásy a připravujeme se na sjezd. Na vrcholu s námi stojí i tři Slovinci, kteří volí jinou trasu sjezdu. Sjíždějí dolů přes ledovec. My se rozhodujeme, že nejlepší se bude držet naší výstupové trasy, protože ji známe a nejsou tam žádná nijak nebezpečná místa, což nám sjezd ve whiteoutu dost usnadní.
To nejlepší na závěr
Nakonec byl sjezd asi tím nejlepším z celé túry. Už po několika minutách se ve výšce kolem 2700 metrů dostáváme pod oblačnost a konečně vidíme i něco jiného než jen bílé mléko. Prašan je sice už dost mokrý, ale i tak si ho zvládáme naplno užít. Paradoxně se o něco lépe jelo na krustičce těsně pod vrcholem. I to k jarnímu skialpu patří.
Držíme se naší výstupové trasy, která je bezpečná a krásně přehledná. Sklon svahů se příjemně střídá, což dělá sjezd zábavným, ale zároveň nenáročným. Je to skvělá škola pro každého, kdo si chce vyzkoušet jízdu ve volném terénu bez stresu z příliš prudkých nebo technických pasáží.
Svižnou jízdou míjíme chatu Schutzhaus Neubau a pokračujeme dolů údolím. Cestou míjíme i vodopád Barbarafall. V zimě oblíbené místo pro ledolezení, ale v dubnu už z něj tryská pořádný proud vody, který jasně dává najevo, že jaro je za rohem.
Po zhruba hodinovém sjezdu dorážíme zpět do Kolm-Saigurn. Sundáváme lyže a vyrážíme na poslední půlhodinový úsek po svých zpět k parkovišti. Během cesty hodnotíme celý den a i když nám tentokrát výhledy nevyšly, byla to skvělá túra. Hoher Sonnblick rozhodně stojí za to. A třeba příště uvidím okolní vrcholky právě z Hocharnu, který mě také velmi láká!
Shrnutí
Jedná se o lehce až středně obtížnou tůru (v závislosti na podmínkách). Kterou bych rád doporučil všem, kteří to se skialpinismem myslí vážně a nemají ještě tolik zkušeností s alpskými podmínkami.
Během výstupu se nebudete potýkat s žádnými exponovanými hřebeny a pokud máte štěstí na počasí, odmění vás nádherné výhledy na okolní třítisícovky.
Skvělým závěrem je příjemný sjezd až do malebného údolí Kolm-Saigurn, odkud můžete pokračovat na další túry – třeba na Hocharn nebo nižší Kolmkarspitze. I tak se stále pohybujete v horském terénu, a proto byste neměli podceňovat přípravu a svou aktuální fyzickou zdatnost. Jak je totiž zvykem, důležité je dostat se bezpečně dolů, abyste si mohli užít další skvělé „výšlapy“, jako byl tento!
Comments are closed.